dnes přináším opět post své kamarádky Kosmetické analfabetky, která se s vámi rozhodla podělit o svoji nejnovější radost - Mášenku/Miušku. Jelikož vím, že je mezi vámi mnoho zvířecích milovníků, nepochybuji, že se vám bude článek líbit.
Meduňka
Psí holka, aneb jak jsme přišli k psovi, aniž bychom
chtěli!
Všeobecně
se o mojí rodině v práci ví, že vlastníme obrovského psa –
leonbergra. Mít velkého psa znamená
rezignovat na okrasnou zahradu, investovat spoustu peněz do jeho krmení a
zdraví a mít velké srdce. Za odměnu dostanete bezpodmínečnou lásku a
oddanost. Taky se ví, že jsme vždycky
měli tyto hafany dva, a že už asi rok máme jenom jednoho – psa Rockyho.
Jednoho
dne moje dvě kolegyně objevily v místních novinách nabídku městského
útulku. Nabízeli fenu leonbergra! A kdo ví, který čert jím to napověděl, hned
si vzpomněly na mě, že bych ho jako já mohla adoptovat. Když mi tu zprávu
ukazovaly, byly jak dvě dohazovačky: „ Taková pěkná fenečka, podívej na ty
očička, a ta pusinka, a je tu psáno, že pěkně hlídá a že se snese i
s ostatními psy, no k vašemu pejskovi by se hodila, aspoň by měl
kamarádku, a vždyť už jste dva psy měli, ta je ale krásná, chudinka opuštěná …“
No hrály to na mou psí strunu dost dobře…
Asi
za hodinu mi volá maminka: „Vidělas v novinách toho psa, ten je úplně jako
ten váš, vemte si ho, bude mít Rockýnek kamarádku.“ No hrála to na mou psí
strunu dost dobře ….
Týž
den se ozývá přes e-mail švagrová: „ Ty poslouchej, viděla jsem v novinách
psa, je jako ten váš, co kdybyste si ho vzali a udělali dobrý skutek?“ No
dohrála to na mou psí strunu dokonale.
Abych
těm všem našeptávačům udělala radost, rozjela jsem se s manželem do útulku
na fenku Mášu pouze podívat. Za
podívání nic nedám, tak proč ne, švagrová se přidala, takovou příležitost si
nemohla nechat ujít.
Jak
nás Máša uviděla, byla pěkně ostrá, cenila ty velké zuby, vypadala jako ďábel.
Nicméně toto plemeno znám a vím, že to byla jenom póza. Za minutku byla moje,
dovolila mi, abych jí dala piškot, dovolila mi, abych si jí pohladila, na povel
si sedla a dala mi pac. Paní v útulku pošimrala moje kynologické ego: „No
to je vidět, jak to se psy umíte, Máša se od nikoho pohladit nenechá, a aby
dala někomu pac, vy jste pro sebe jako stvořené, a když máte zkušenosti
s tímto plemenem … Máša je skvělý hlídací pes, moc hodná a veselá, Vašemu
psovi se okamžitě přizpůsobí …“ I když ostatní už asi věděli, jak se rozhodnu,
já stále váhala. Rozsekla to paní z útulku, když navrhla, abychom si jí
vzali domů na zkoušku, druhý den ji můžeme přivést. A to rozhodlo.
Problém,
jak dostat padesátikilového psa do kufru auta, vyřešila Máša za nás. Sama tam
bez problému skočila, a já, očarovaná jejím zájmem, skočila za ní. Seděly jsme
v tom kufru vedle sebe, dívaly se do očí, funěly si do tváří a jedna o druhé
přemýšlely. Máša mně nesměle olízala obličej, no asi chtěla, abych udělala
totéž, já jsem jí „jen“ drbala za ušima.
Přivítání
s naším psem Rockym nebylo zrovna idylické. On si bránil svoje území a ona
sebe sama. Nesměle mapovala terén, vystrašená, neurotická, plná obav
z neznámého. Celý den jsem běhala kolem oken a pozorovala psy, jak se jim
daří navázat přátelství.
Je
jistě zřejmé, že Máša už u nás zůstala. Jméno jsme jí změnili na Mia. Je to
miláček, hravá, veselá, postupně nabírá sebevědomí a skvěle hlídá, zatímco náš
pes se vyvaluje na koberci, ona za něj obstarává práci – ostrahu našeho domu a
zahrady. Taky se mi už prošla po obýváku – místo aby sedačku obešla, tak jí
prostě přešla. Otisky tlapek byly jasným důkazem jejího činu! Dřevo na topení máme
rozházené po celé zahradě a kameny, co lemují trávník, jsou poroznášené, kde se
dá.
S Rockym už jsou kamarádi! Hrají si a teď z jara
se líně vyhřívají na slunci. Manžel si chválí její ostražitost, já jsem ráda,
že pěkně papá a že se konečně zbavila „útulkového“ zápachu. Jenom syn si stěžuje, že to je potvůrka,
protože pohladit se od něho nechá jenom za piškot.
A tak jsme přišli k novému psovi. Asi jako slepý
k houslím. Neplánovali jsme to, vlastně ani nechtěli. Někdo nás obdivuje,
někdo se nám diví. Já si ale myslím, že to tak prostě mělo být!
Vaše Kosmetická analfabetka
Je, to jsou mazlíci!! :)
OdpovědětVymazatjúú super, krásny sú!:)
OdpovědětVymazatTo je krásný článek. Psi to jsou náádherní.
OdpovědětVymazatSuper článek, přečetla jsem to mou fenečkou v klíně a musela jí celou dobu, co jsem to četla, drbkat:) Opravdu krásně čtivě napsáno. Prece jen vzít si pejska z útulku je svým způsobem hrdinský čin, velice vás obdivuju, že jste se nezalekla minulého života útulkářského pejska, nikdy nevíte, co se mu kdy mohlo stát a jestli si nenese nějaké skryté trauma. Sama jsem se kdysi rozhodovala, jestli volit svého prvního pejska z útulku nebo si pořídit štěně od chovatele, zbaběle přiznávám, že jsem volila raději štěně. Protože však bydlím v panelovém bytě na rušném sídlišti, proto jsem skrytých tramat nebo nutné převýchovy nechtěla riskovat. D.
OdpovědětVymazatjuuuuuuuuuuuj, krasny chlpaaaaci !
OdpovědětVymazatBezva článek :))
OdpovědětVymazatTo je krásný. :) Všechny palce nahoru... :)
OdpovědětVymazatKlobouk dolů... Mít takové dva maxi psíky chce odvahu a zkušenosti. :) Přeji pejskům pevné zdraví a majitelům spoustu krásných chvilek strávených s pejsky. :)
OdpovědětVymazatKrásní pejsci! Máte můj velký obdiv tomu se říká dobrý skutek. To si k vám žádný zloděj netroufne, když uvidí takové dva medvídky:o) Petra
OdpovědětVymazatMy měli labradorku a jednoho krásného dne se na vesnici objevila druhá, černá labradorka. Tak jsme se jí ujali, nikdo se po ní nikdy nesháněl a ani neozval na inzeráty a apely.. Byla ve zuboženém stavu, teď máme tedy psiska dvě a oba milujeme. Dostává se nám neskutečné množství psí lásky.
OdpovědětVymazatNeskutočne krásne psy! Tiež by som si raz rada vzala psíka z útulku.
OdpovědětVymazat